Akce

Dobrý začátek: inkluzivní metody práce s dětmi a rodiči

Z Sociální práce s dětmi a mládeží

V roce 2016 jsme zahájili ve třech lokalitách (Štětí, Krupka, Roudnice nad Labem) projekt OP VVV Dobrý začátek: inkluzivní metody práce s dětmi a rodiči, č. CZ.02.3.61/0.0/0.0/15_007/0000193, který zahrnuje širší a dosud nerealizovanou spolupráci mateřských škol se sociálními službami a rodiči, která směřuje k pravidelné školní docházce u dětí, jež k tomu nejsou ve svém rodinném prostředí vedeny. Důvody, proč se rodiče nerozhodli dát své dítě do mateřské školy ve věku, kdy to většina rodičů běžně činí, jsou různorodé. Často jsou to vlastní zkušenosti a návyky z dětství, jak je přebírali od svých rodičů. Někdy je to neochota přizpůsobit se jinému řádu. Někdy je to strach – obava, zda dítě, o němž si rodiče myslí, že je nějak odlišné od většiny dětí ve školce, může vstoupit bezbolestně do kolektivu. Strach z toho, co řekne učitelka, co jiní rodiče, z toho, co dítě mimo kontrolu rodiče provede. Reálný každodenní zápas s předsudky je dlouhý a vleklý, krok dopředu a dva zpět. Faktem je, že mateřská škola není v rámci své náplně a činností schopna takový zápas v plné míře úspěšné vést, pokud pro to nebude mít dostatečné kapacity. V projektu zkoušíme již po dva školní roky model podpory, kdy je ve školce zřízena nová pracovní pozice školního asistenta a je navázána úzká každodenní spolupráce s místní sociální službou a jejími sociálními pracovníky.

Organizace: Schola Empirica, z. s.[1]
Místo: Štětí, Krupka, Roudnice nad Labem
Zodpovědné osoby: Kateřina Vyhnánková, Egle Havrdová

Identifikace problému

Někteří rodiče, často ti z lokalit ohrožených sociálním vyloučením, z různých důvodů neposílají své děti do mateřské školy. Jejich děti jsou pak oproti ostatním dětem, které mateřské školy navštěvují, znevýhodněny při nástupu do základní školy. Například nejsou zvyklé fungovat ve větším kolektivu vrstevníků, plnit úkoly zadané paní učitelkou apod.

Řešení

Klíčovým prvkem je působení školního asistenta se sociálním pracovníkem, kteří podporují vzájemné vztahy mezi učitelkami, rodiči a dětmi. Jedná se o poměrně dlouhý adaptační proces, ve kterém musí tyto rodiny nabýt důvěru ve všechny partnery a poznat, že jim nehrozí nebezpečí a že jsou součástí školní komunity. Tato skutečnost se zdá jako prostá věc, ale v praxi se jedná o dlouhodobý a komplikovaný proces, do kterého je třeba vložit hodně energie a erudice ze všech stran.

Školní asistent není asistent pedagoga. Je to nepedagogický pracovník, který působí v celé mateřské škole (ideální by bylo, kdyby mohl být jeden asistent na třídu) a pracuje podle potřeby se všemi dětmi, které potřebují větší podporu dospělého, aby zvládly dobře svůj den ve školce – denní rutiny včetně samoobslužnosti a hygieny, ale také socializaci a navazování vztahů s ostatními dětmi a zvládání emocí, tedy jak se vypořádat se svými smutky, obavami, vztekem a dalšími pocity a výkyvy nálad. Kromě svého působení u dětí se školní asistent stává spojnicí mezi školkou a rodiči. Je vedle učitelky druhou osobou, která hovoří s rodičem - z jiné pozice a jinými slovy.

Druhou personální oporou této vícestranné spolupráce s rodiči je pracovník sociálních služeb. Ten se - kromě své terénní práce s rodinou či práce v neformální dětské předškolní skupině - zároveň účastní jednou týdně programu v mateřské škole: tráví den ve třídě, kterou navštěvují děti z jím podporovaných rodin, pozoruje chování dítěte ve školním kolektivu, má možnost mnohem užší spolupráce s učitelkami a asistentkami, a cíle rozvoje dětí potom vidí komplexněji a přenáší je do své komunikace s rodiči. Je běžné, že dítě se projevuje jinak v domácím prostředí a ve školce, přičemž učitelka zná pouze jeho projevy ve škole a sociální pracovník i rodiče jen v prostředí domova, takže nyní sociální pracovník poznává hlouběji obě prostředí a může lépe podporovat rodičovské dovednosti ve prospěch dítěte tam, kde jsou méně rozvinuté.

Jak je patrné, klademe důraz na budování vztahů a komunikaci rodičů, dětí a učitelů. Jde o to, aby se rodina sžila se školou a cítila v ní bezpečí, pohodu a oporu. To se nedá zařídit jinak, než velikou a obětavou snahou všech zúčastněných. Bariéry nejsou jen na straně rodičů, ale i pedagogů, kteří mohou mít těžkosti se zvládnutím a přijetím některých rodin: jsou to odlišné výchovné principy školy versus rodiny, nedodržování dohod a pravidel ze strany některých rodičů, apriorní nedůvěra rodičů k mateřské škole, kterou učitel obtížně a vlekle odbourává, ale i jistá netrpělivost ze strany některých učitelů, když rodina nespolupracuje podle představ školy. Podle našich zkušeností často pomůže právě to, že sem vstoupí sociální pracovník, který dokáže být katalyzátorem vyostřených vztahů a dokáže rodičům pomoci i s jinými životními těžkostmi, než je výchova dětí. Tím se jeho perspektiva liší od zpravidla užší, pouze na dítě zaměřené perspektivy učitele.

Diskuse

Pokud budeme na inkluzi pohlížet jako na začleňování jedinců, kteří potřebují individuální péči a specifické přístupy (a podobné názvy téhož), ocitáme se stále ve stejné pasti, jakou jsme chtěli opustit tím, že prohlašujeme, že se dostáváme do jakési vyšší úrovně integrace. Stále totiž vycházíme z myšlenky nedostačivosti, deficience – a jak s ní zacházet, jak pomoci dítěti jí opustit. Ačkoli se tedy nechce v rámci inkluze mluvit o znevýhodnění či postižení, skrytě je tam stále myšleno. Celý tento model spolupráce mateřské školy s rodiči a sociálními pracovníky je podložen inkluzivní metodikou organizace Schola Empirica „Dobrý začátek“, která je zaměřena na podporu sociálního a emočního vývoje předškolních dětí a jejímž hlavním principem je práce se všemi dětmi, všemi učiteli a rodiči ve školce. Nejde o vyhledávání nedostatků, ale o vedení ke vzájemnosti, toleranci a spolupráci jakožto základnímu módu lidského soužití. Děti vede k přátelství a zodpovědnosti za druhé. Učitele vede k tomu, aby tímto přístupem dokázali pracovat s dynamikou třídy, všímali si pozitiv, a vedli k tomuto přístupu i děti a rodiče: aby ukazovali žádoucí, vhodné projevy soužití, kamarádství, vzájemné pomoci, ale také na druhé straně dokázali účinně zasáhnout tam, kde se děje opak. Takový přístup zahrnuje také změnu návyků některých dospělých – ať už to jsou učitelé, vychovatelé či rodiče: totiž nesoustředit se primárně na nedostatky, ale na úspěchy a pokroky a na rozvoj charakterových vlastností. Změna návyků a setrvačností v myšlení a konání je obtížná, ale škola je institucí, která s ní má ve velké míře pracovat, k čemuž ovšem musí být dostatečně personálně a odborně vybavena.

Reference

  1. Webové stránky organizace Schola Empirica